Historie, zájezdy

Památník objevitelu v Lisabonu
Památník objevitelu v Lisabonu

Raná historie je nerozlučně spjata s celým Pyrenejským poloostrovem, s tím rozdílem, že Keltové a Iberové se mísili s lusitánskými kmeny, které tu vytvořily v osídlení převládající prvek. Římské expanzi ve 2. st. n.l. kladlo domácí obyvatelstvo rozhodný odpor pod vedením pastevce Viriata. V 1. st. vytvořil římský císař Augustus provincii Lusitanii.

Invazní vlny germánských kmenů - zvláště Svérů a Vizigótů, později Arabů, postihly i nynější portugalské území. V r. 1097 dobyl leónský král Alfons VI. severní část dnešního Portugalska a území kolem Porta daroval burgundskému hraběti Jindřichovi, jemuž dal za ženu dceru Terezu. Jindřich toto území osamostatnil a položil tak základy k portugalskému státu rozkládajícímu se mezi řekami Minho a Douro. Porto se stalo jeho hlavním městem a zdejší nářečí se stalo základem portugalského jazyka. Z této doby pochází i název Portugalska (Porto - Portus a protilehlé město Cale). R. 1104 bylo zřízeno arcibiskupství ve městě Braga.

Alfons Jindřich svedl vítěznou bitvu s Kastilci a r. 1139 se prohlásil portugalským králem jako Alfons I.; jeho vládu (1139 - 1185) uznal papež o 4 roky později. Toku 1147 dobylo křesťanské vojsko Lisabon a v l. 1158 - 1167 kraj Alentejo. Arabové, oslabení rozhodnou porážkou v Navas de Tolosa r. 1212, byli r. 1249 vyhnáni z posledního území na jihu země (Algarve).

Portugalští králové podporovali především měšťanstvo jako protiváhu ke šlechtě a církevním řádům. Král Dinis (1279 - 1325) založil r. 1290 v Lisabonu univerzitu, která r. 1307 přesídlila do Coimbry. Po smrti Ferdinanda I. (1307 - 1383), jím vyhynula dynastie, vyšel ze sporů o nástupnictví vítězně Jan I., velmyistr rytířského avizského řádu (podle svého sídla v Avizu, kde tento řád setrvával až do r. 1789), který pak vládl v l. 1385 - 1433. Jeho dynastie trvala až do vymření po meči r. 1578.

Za vlády Jana I. začala skutečná expanze do zámoří, jejímž hnacím motorem byly ekonomické a náboženské mozivy. V r. 1415 obsadili Portugalci Ceutu na marockém pobřeží, r. 1418 došlo ke kolonizaci Madeirských ostrovů a pak i vzdálených Azor (1432). V r. 1436 objevili portugalští mořeplavci při cestě kolem Afriky řeku Rio de Oro (a pozdější stejnojmennou kolonii). Velké objevy byly uskutečňovány zvláště za vedení prince Jindřicha Mořeplavce (1394 až 1460), který je řídil ze Sagresu, nedaleko mysu sv. Vincence, kde založil námořní školu. Rozhodující slovo měli ve výpravách příslušníci řádu, který byl pokračovatelem templářů; když totiž v r. 1314 papež Kliment V. jejich řád zrušil, král Dinis vytvořil jeho náhradu, řád rytířů Kristových (r. 1320). Rozkvět řádu spadá hlavně do doby námořních objevů, kdy karavely s jeho znakem pronikaly do neznámých vod. Největší rozkvět nastal za králů Jana II. (1481 - 1495) a Emanuela I. (1495 - 1521). Ostrovy Zeleného mysu, objevené r. 1456, sloužily jako základna pro další plavby, pak též ostrovy sv. Tomáše (1471). R. 1482 dopluli Portugalci do Guineje, r. 1487 k mysu Dobré naděje (Bartolomeu Dias), pak do Habeše a Indie za vedení Vaska de Gamma (1478 - 1497). V r. 1494 byla ve španělském městě Tordesillas uzavřena smlouva, jíž papež Alexandr V. rozdělil sféru zájmů mezi Španělskem a Portugalskem na západ a východ od poledníku, vedeného 200 námořních mil na západ od Pyrenejského poloostrova.

Portugalci si byli zřejmě vědomi existence Brazílie, kterou r. 1500 objevil Alvares Cabrral. R. 1510 obsadili Gou v západní Indii, v r. 1512 se vylodili na Molukách, pak v Siamu (Thajsku), Kambodži a Číně; do Japonska připluli v r. 1542. Tehdy portugalské panství sahalo od Maroka až po tzv. Zemi vycházejícího slunce. Za vlády Jana III. (1521 - 1527) prožívala portugalská kultura, zejména literatura svůj "zlatý věk". V r. 1559 byli povoláni do země jezuité, kteří založili v Évoře další univerzitu. Když padl v r. 1578 poslední král avizské dynastie Šebestián I. v nešťastné bitvě s muslimy u Alcácer-Quibiru v Maroku, přivlastnil si španělský král Filip II. r. 1580 portugalský trůn (jako syn a vnuk portugalských manželek španělských králů) a spojil v r. 1580 portugalské království se španělským. Této situace využilo Nizozemí, Francie a Anglie a obsadily několik portugalských kolonií. Za povstání v r. 1640 byla znovu vyhlášena portugalská samostatnost a králem se stal vévoda z Bragançy jako Jan IV. Od sklonku 17. st. se začala vytvářet hospodářská a politická závislost na Anglii, zvláště po dohodě z r. 1703 (anglická konkurence ničila portugalskou výrobu).

R. 1755 zničilo Lisabon strašné zemětřesení, po kterém prokázal své organizační schopnosti ministr markýz Pombal. Zaváděl sice osvícenecké metody, avšak při upevňování absolutistické monarchie proslul také velkou krutostí a po králově smrti v r. 1777 byl vypovězen od dvora (zemřel r. 1781). V r. 1793 vyhlásilo Portugalsko na přání Anglie válku Francii; v r. 1807 vtrhla do země Napoleonská armáda, která tu svedla řadu bojů. Král Jan VI. uprchl do Brazílie a nechal vládu anglickému generálovi Beresfordovi. Ustavení samostatného Brazilského císařství vyvolalo vládní problémy, takže stát existoval dlouhou dobu ve zmatcích, ve kterých se střídaly u moci reakční a liberální skupiny. Království zaniklo v r. 1908 zavražděním Karla I. a prohlášením republiky.

Za první světové války bojovalo Portugalsko na straně zemí Dohody. V r. 1926 Oscar Carmona nastolil diktaturu a na konci 20. let se stala hospodářská situace kritickou. O dva roky později profesor António de Oliceira Salazar využil svého úspěchu při nastolení finanční rovnováhy ve státním rozpočtu na r. 1928 a v r. 1932 se stal ministerským předsedou. O rok později vyhlásil tzv. Nový stát, korporativního typu, v němž mu byla vzorem fašistická Itálie. Za druhé světové války zůstalo Portugalsko neutrální, ale od r. 1943 poskytovalo spojencům Azory jako základny pro válečné operace v Atlantském oceánu.

Období osobní Salazarovy diktatury bylo morálně narušeno v r. 1958, kdy se postavil v prezidentských volbách jako protikandidát generál Humberto Delgado (později zavražděný). Salazar se vzdal vlády v r. 1968. Po něm převzal vládu Marcelo Caeteno.

Koloniální impérium Portugalska zahrnovalo před r. 1974 Angolu, Mosambik, Guineu-Bissau a Kapverdské ostrovy, Timor, Nacau, ostrovy Săo Zomé a Príncipe. Koloniální války v Africe vedly k odporu nejen v civilních, ale i ve vojenských řadách a 25. dubna 1974 provedly vojenské síly (tzv. hnutí kapitánů) převrat, který zdemokratizoval vývoj v zemi.

Hnutí ozbrojených sil (MFA) vyhlásilo za spontánní podpory obyvatelstva program pokrokových změn, z nichž nejvýznamnější byly demokratizace a dekolonizace. Byly zrušeny všechny instituce a organizace předcházejícího režimu a vytvářeny prozatímní orgány, které měly řídit demokratizační a dekolonizační proces. Byl jmenován prozatímní prezident a vláda, v r. 1975 se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, které během roku vypracovalo novou ústavu Portugalské republiky.

Vládu převzala od r. 1976 socialistická strana za vedení Mária Soarese, který byl předsedou vlády až do r. 1978. Pak nastala vládní krize a v rychlém sledu se vystřídalo několik předsedů vlády. Soares (čti Suariš) se stal podruhé předsedou vlády v období 1983 - 1985. V r. 1982 byla odhlasována revize porevoluční ústavy, označovaná za nejpokrokovější v západní Evropě. I nadále má revidovaná ústava v preambuli pasáž o socialismu jakožto cíli portugalské demokracie. Prezident byl zbaven práva jmenovat nejvyšší armádní činitele. Revoluční rada byla nahrazena státní radou, volenou parlamentem, která má funkci poradního orgánu hlavy státu. Portugalský premiér Francisco Pinto Balsemăo předložil plán, podle něhož mají být státní podniky provozuschopné bez dotací. Prezidentem byl do r. 1986 generál António Ramalho Eanes (čti eanyš). Tento rok byl zvolen prezidentem Mário Soares, který se tak stal prvním civilním prezidentem Portugalska v posledních 60 letech. 1. ledna 1986 bylo Portugalsko přijato do EHS. Pokud jde o bývalé portugalské kolonie, v dnešním odstupu se stala výrazem snah o užší sepětí s nyní nezávislými státy konference zemí lusofonní Afriky, konaná v srpnu 1984 v Bissau. Jedinou zámořskou državou zůstalo Macao, definované jako "čínské území dobrovolně a dočasně pod portugalskou nadvládou". Čínské lidové republice bude navráceno r. 1999. Z mezinárodně právního hlediska nebyla uzavřena otázka Východního Timoru, který Indonéská republika obsadila a r. 1976 anektovala - připojila ke svému území. V souladu s usnesením OSN se Portugalsko pokládá nadále zodpovědné za osud této země, ač je de facto součástí Indonésie, v r. 1995 začaly rozhovory mezi Indonésií a Portugalskem, Timor samostatný asi od r. 2001.